Ke krátkému rozhovoru jsme pozvali bývalého výborného pivota pražské Dukly a české reprezentace, Petra Hejtmánka, jenž působil dlouhé roky také ve Francii a Rumunsku. Od července zastává post šéfa Klubového házenkářského centra při HBC Jičín, kde se snaží předávat své dlouholeté bohaté zkušenosti.

 

Petře, na začátku našeho povídání se zastavme u Tvého dětství. Pocházíš ze sportovní rodiny?

Dá se říct že ano, sport byl nedílnou součástí naší rodiny, moje mamka hrála házenou ve Zlíně.

 

V kolika letech si se sportu začal věnovat, vybral sis hned házenou nebo Tě nejprve oslovily jiné sportovní aktivity?

Co si pamatuji, sportu asi odmala sotva jsem začal chodit (kopal do balónu, pokoušel se hrát hokej, chodil jsem do sokola na gymnastiku). Házenou jsem začal hrát v 6 letech a od té doby jsem u ní zůstal.

 

Zkus popsat své házenkářské začátky, jak se z Tebe stal pivot?

Měl jsem to štěstí, že mě od mladších žáků až po starší dorost vedl osvícený trenér Pepa Divoka, který házené neuvěřitelně rozuměl a nechal nás vyzkoušet všechny posty. Takže jsem prošel fakt všechno, jeden rok jsem i chytal. Na postu pivota jsem začal hrát až v mužích, jinak jsem hrál střední spojku a to i v juniorské reprezentaci. Byl to docela paradox, v lize jsem nastupoval na postu pivota a v reprezentaci na střední spojce.

 

Měl jsi v mládí svůj házenkářský vzor?

Neřekl bych úplně vzor, ale líbil se mi třeba Magnus Wislander nebo Talant Dujshebaev, stejně tak Jirka Kotrč. A měl jsem to štěstí, že díky evropským pohárům a reprezentaci jsem si zahrál proti v té době nejlepším hráčům světa, ať už z Francie, Ruska, Španělska, Maďarska atd. Byl to pro mě splněný ten nejodvážnější sen.

 

Z mateřského Zlína následoval přesun do pražské Dukly, kdo Tě do české metropole přivedl?

Ze Zlína jsem odcházel v půlce sezony 1996/1997. První mne oslovily legendy pražské Dukly, pánové Beneš a Havlíkem, přestup dotáhl pan Orság.

 

Jakých nejvýraznějších úspěchů s Duklou Praha jsi dosáhl?

Tuším, že to byly 2 bronzové medaile v lize a dvě výhry v Českém poháru. Bohužel nenaplněný cíl byl titul, ale tehdy byla družstva tak vyrovnaná, že hodně často rozhodoval až ten poslední pátý zápas play-off.

 

Svými výkony v domácí nejvyšší soutěži sis zasloužil také pozvánku do reprezentačního celku, co považuješ za svůj vrchol v národním týmu.

S národním týmem jsem začal v kategorii do 21 let, kde byl vrchol na MS v Argentině. Tam jsme skončili na 8. místě a byl to neúspěch, protože po výkonech ve skupině jsme mysleli na medaili. Ve čtvrtfinále jsme vypadli s Portugalskem, které nakonec získalo bronz a odstartovalo jednu generaci výborných házenkářů. V seniorské reprezentaci to byl světový pohár 1996 ve Švédsku, ME 1996 ve Španělsku a 6. místo, další ME 1998 v Itálii, kde jsme myslím skončili desátí. Nakonec jsem se zúčastnil MS ve Francii v roce 2001 a tam jsem také následně na dlouhých 15 let zakotvil.

 

V pražské Dukle jsi strávil celkem čtyři sezóny, poté následoval přesun do zahraničí. Kde všude jsi působil, na které angažmá a týmový úspěch nejraději vzpomínáš?

Jak jsem již uvedl, od roku 2001 jsem působil ve Francii. První dva roky jsem hrál v Ajacciu, s nímž jsme postoupili do první ligy. Jeden soutěžní ročník jsem odehrál v Livry Gargan (1. liga) a potom jsem 12 let působil v Pontault Combault, z toho 3-4 roky v první lize. Mezitím jsem si na dvě sezóny “odskočil” do rumunského týmu HCM Constanta. Tam se nám podařilo vyhrát mistrovský titul, pohár a Superpohár, zahrál jsem si Ligu mistrů a s týmem postoupil do čtvrtfinále EHF.

 

Po mnoha letech v zahraničí jsi se v roce 2017 vrátil domů, kam vedly Tvé kroky a jaké byly hlavní důvody Tvého návratu?

Dostal jsem nabídku pracovat pro ČSH v pozici šeftrenéra regionálních center a pomáhat zkušenostmi (jiný pohled na náplň tréninku, rozvoj individuálních činností) při rozvoji hráčů, což se myslím, alespoň pro ročníky 2003, 2004 a 2005, povedlo. Jedním z důvodů pro návrat bylo i to, že jsme se s rodinou ve Francii přestali cítit bezpečně. Bydleli jsme u Paříže a za tu dobu jsme tam zažili 3 atentáty, které se tam staly v okruhu 20 km.

 

Jak Tě tato práce pro Český svaz házené naplňovala?

První rok a půl se dařilo naplňovat vize, se kterými jsem na tuto funkci nastupoval. Po změně vedení svazu už tento projekt nebyl funkcionáři podporován, ale jen trpěn. I po předkládání argumentů, proč by měl být systém zachován, jsme nenašli společnou řeč. Za 3 roky ve funkci jsme rozšířili členskou základnu. Svaz se poté rozhodl jít cestou krajských trenérů a manažerů bez nějaké  diskuse.

 

Kdy došlo k prvním kontaktům s jičínským házenkářským klubem? Jak jednání o možné spolupráci probíhala?

Kontakt jsem měl ještě, když jsme byli ve Francii. Syn hraje také házenou, takže vždy v průběhu prázdnin jezdil na tréninky do Jičína. Následně jsem byl z pozice šéftrenéra regionálních center také “šéfem” 😊 Petra Babáka. Společně jsme také členy reprezentační komise, takže jsme po skončení RHC probírali nejrůznější možnosti zapojení se do fungování v HBC Jičín.

 

Od července letošního roku tedy působíš jako „šéf“ Regionálního klubového centra při HBC Jičín, zkus popsat, co je Tvým hlavním úkolem a jak probíhá spolupráce s Tvými házenkářskými kolegy v klubu?

Hlavním úkolem je zlepšit základní dovednosti hráčů od starších žáků tak, aby pro ně házená byla zábava a ne dřina nebo nějaká povinnost. Aby hráči přišli do vyšší kategorie připraveni tak, aby se trenéři nemuseli vracet k činnostem, které by již hráči měli zvládat. Chtěl bych dosáhnout zlepšení komunikace mezi trenéry a rodiči a snažit se ve spolupráci s Ondrou Horynou a Márou Ženatým najít a přivést zajímavé hráče z regionu už v dorosteneckém věku. To bude ale asi ten nejtěžší úkol, protože region Královéhradeckého kraje již není v posledních letech úplně házenkářský.

 

Jsi spokojený se zaujetím a tréninkovou pílí Vašich svěřenců, vidíš nějaký zásadní rozdíl obecně v přístupu ke sportu v Čechách a např. ve Francii?

Musím říct, že kluci dostali za 2 měsíce společné přípravy řádně do těla a splnilo to naše představy, i když rezervy jsou vždy a vždy jde udělat něco jinak nebo líp. Chápu, že především starší kluci už mají brigády případně jiné pracovní povinnosti, ale jsem přesvědčen, že pokud bude fungovat vzájemná komunikace, dá se vše zvládnout a skloubit. Velký rozdíl vidím v přístupu k hráčům. Ve Francii mají větší volnost v rozhodovacím procesu, což je dáno mentalitou. Na českých hráčích se musí pořád klečet, aby něco udělali, v zahraničí vědí, proč to mají dělat. A co se mi nelíbí vůbec na rozdíl od Francie je to, že trenéři v Čechách si nenechají v dobré víře nic říct ani poradit, jak by to mohlo vypadat (nekecej do toho, my to děláme nejlíp). Neuvědomují si, že výsledek přijde s tím, jak se budou hráči herně posouvat, místo toho upřednostňují výsledky a ne samotný rozvoj hráče.

 

Petře, do Tvé další házenkářské práce Ti přejeme mnoho úspěchů. Děkujeme za rozhovor.

 

 

PETR HEJTMÁNEK

ročník narození: 1975

 

Hráčská kariéra

MLŽ – STD            1981 – 1993          HC Zlín

Muži                        1993 – 1997          HC Zlín

                                   1997 – 2001         HC Dukla Praha

                                   2001 – 2003        Ajaccio  (Francie)

                                   2003 – 2004       Livry Gargan  (Francie)

                                   2004 – 2007       Pontault Combault  (Francie)

                                   2007 – 2009       HCM Constanta  (Rumunsko)

                                   2009 – 2017        Pontault Combault  (Francie)

 

Reprezentace

Junioři do 21 let         1995              MS Argentina, 8. místo

Muži                                 1996              Světový pohár Švédsko, 7. místo

                                            1996             ME Španělsko, 6. místo

                                            1998             ME Itálie, 10. místo

                                            2001             MS Francie 17. místo