Honzo, máte za sebou prvotní euforii po postupu do play-off a zároveň lehké vystřízlivění v podobě vypadnutí ve čtvrtfinále proti Karviné. Jak bys zhodnotil čtvrtfinálovou sérii?
Navzdory konečným číslům si nemyslím, že jsme odehráli špatnou sérii. Měli jsme v utkáních světlé pasáže, například druhý poločas druhého utkání, kde jsme dokázali držet krok a přehrávat loňského mistra. Nicméně hráči Karviné se pravidelně konfrontují na mezinárodní úrovni, a to jak v rámci klubu, tak v národním celku, a jejich zkušenost dle mého byla rozhodujícím faktorem. My si z toho musíme odnést to pozitivní a využít to v dalších zápasech či sezónách.
Po podzimní části to vzhledem k výsledkům nevypadalo, že byste se mohli do play-off probojovat, nakonec se vám to přesto podařilo. Našel bys nějakou příčinu toho, co se v jarní části změnilo a pomohlo to k lepším výsledkům?
Po přípravě nás trápila zranění některých hráčů a chvíli jsme se museli sžívat se změnami na hřišti. Krom toho jsme před Vánoci utrpěli několik těsných porážek, které nás psychicky určitě nepozvedly. Nový rok jsme naopak zahájili úspěšným turnajem v Považské Bystřici, marodka se navracela do zápasů, a hnala nás mentalita toho, že každý zápas může být náš poslední a musíme hrát o všechno.
V extraligovém dresu Jičína působíš druhou sezónu. Za tu dobu si udělal ohromný výkonnostní pokrok. Jak to vnímáš ty a jak se v týmu cítíš?
Těší mě tohle slyšet, protože osobně víc myslím na věci, které je třeba zlepšit a kde musím přidat. Ale je radost s kluky pracovat – povzbuzujeme se, umí konstruktivně poradit, i podržet, když se zrovna nedaří. Když jsem loňskou sezónu začínal, trochu jsem se bál, protože jsem se do házené dostával po delší pauze kvůli covidové situaci, ale skvěle jsme si s týmem sedli a od té doby to šlo jen nahoru.
Na tvém postu se za dobu tvého působení vystřídalo už mnoho hráčů. Kdo ti za tu dobu v týmu nejvíce pomohl a předal ti nejvíce zkušeností?
Těžko se vybírá pouze jedno jméno. Myslím, že z hráčů, které jsem osobně potkal, jsme každý typově a herně alespoň trochu odlišní, takže se snažím od každého okoukat co mohu a pilovat tak svoje nedostatky. Nejčastěji mi pomáhá Martin Miľko, ale lhal bych, kdybych zapřel inspiraci od Petra Freiberga, Jirky Drbohlava, Zdeňka Ježka nebo Martina Bareše.
Jsi studentem na matematicko-fyzikální fakultě, která nepatřím k nejlehčím. Jak se ti daří skloubit házenou s náročným studiem?
Vyžaduje to spoustu kompromisů a ne vždy se mi daří udělat všechno, co bych chtěl stihnout, jak v rámci školy, tak tréninkového procesu. Ale klub i naše fakulta jsou ochotní mi vyjít vstříc, a pokud to jde, snažím se plnit své studentské povinnosti s předstihem, takže mám víc času, který mohu věnovat házené.
Pamatuješ si na svoje začátky v házené?
Začínal jsem mezi svým 6. a 7. rokem v Mladé Boleslavi v kategorii minižáků, a vím, že v prvopočátcích jsem se musel do trénování opravdu nutit. Postupně jsem ale házené přišel k chuti a na postu levé nebo střední spojky hrál až do svých 11. Kategorie žactva jsem pak absolvoval v Mělníce a Bělé pod Bezdězem, už na postu pivota. Odtamtud si mě vytáhl Jičín do mladšího dorostu a zde jsem vydržel dodnes.
Dokázal by sis vzpomenout na svůj první vstřelený gól? Kdy to bylo?
Na úplně první gól už si nevzpomenu, ale pamatuji si na první gól v jičínském dresu – v 15 letech z pivota během přechodu do útoku. Navíc jsem se na daný zápas opravdu těšil; bylo to první dorostenecké utkání, do kterého jsem mohl po asi třech vynechaných zasáhnout. Tehdy jsem ještě hostoval v Bělé, povedlo se mi dostat přímou červenou kartu a s tím spojený zákaz.
Uvidí tě fanoušci na palubovce i v příští sezóně?
Určitě, jičínská atmosféra mi přirostla k srdci a další sezónu chci strávit tady.
